Tak úplně na začátku ještě jednou díky organizátorům z Ledové stěny Vír, byla to velmi dobře připravená a provedená akce. Jejich zkušenosti z minulých ročníků, počasí, které akci nakonec podrželo, a příjemné zázemí rozšířené Krabičky zajistilo fajn zážitek pro všechny ledolezce.
Nervozita z neznámého byla v mém případě trošku menší než poprvé v roce 2018. Bohužel, loňské předsevzetí „více a lépe se připravit“ jaksi nevyšlo :). Vždy něco chybělo, buď to byl led, počasí, spolulezec a nebo vlastní časové možnosti, safryš.
Přitom skupina lezců, která se tomuto sportu věnuje, je tak úzká, že při troše tréninku může znamenat postup do finále. V průběhu ledna a února se mi letos podařilo vyrazit trénovat jen dvakrát a to není moc. Ale když už se to podařilo, alespoň jsem zkoušel lézt „rychle“. A to není úplně jednoduché, obzvlášť když nemáte nikoho, kdo by vám k technice lezení na rychlost něco řekl. A tak i přes horní jištění v člověku zůstává obava z pádu a možného zranění.
Závodní cesta byla letos jiná než vloni, byla orientovaná směrem ke Krabičce a tím i lépe viditelná jak pro moderátora a organizátory, tak pro závodníky a jejich doprovodné týmy. Systém dvou kvalifikačních pokusů byl zachován. Stejně jako vloni jsem ten první lezl více na jistotu, aby vyšel alespoň jeden platný pokus. A stejně jako vloni jsem nebyl spokojen, vrrr vždyť to přece musí jít rychleji. Na závodění je pro mě zajímavé, že i když vlastně vůbec o nic nejde, tak jsem nervózní jak pes a musím se s tím nějak vypořádat. To se samozřejmě někdy zdaří lépe – jupí a někdy bohužel hůř – zase safryš.
Mezi prvním a druhým kvalifikačním pokusem byla příležitost si zalézt jak na Velké, tak na Malé věži, a tím trošku dohnat nedostatek tréninku. Protože se mi z Trip Teamu ani ostatních známých lezců do závodu nikoho přesvědčit nepodařilo, jistili jsme se navzájem s ostatními závodníky a měli u toho příležitost popovídat jak o závodě samotném, tak o jiných lezeckých zkušenostech a zážitcích. To bylo fajn. A když už nikdo neměl chuť lézt, dalo se i „bouldrovat s cepíny a mačkami“, taková nevšední lezecká disciplína.
Do druhého kola jsem nastoupil s odhodláním, že trošku napřímím horní část lezecké cesty a hlavně … zrychlím :). Dařilo se to až do posledních kroků, kde mi bohužel nevyšel „doskok“ na časový spínač, kterým závodník zastavoval časomíru :(. Než jsem se potom srovnal a ten kousek dolezl, ztratil jsem odhadem 2-3 vteřiny. V tu chvíli mě to dost mrzelo.
Dosažený čas dlouhou dobu stačil na 7. postupovou pozici. Potom se ale „na poslední chvíli do kvalifikace přihlásili ještě dva lezci, kteří oba byli finalisté z roku 2018 a moje finálová účast se začala „třepat“. Byla to ale také příležitost, trošku se zamyslet sám nad sebou. Přát férově ostatním dobrý výkon a výsledek a nebo jim zákeřňácky přát cokoliv, co by je zastavilo, a nebo alespoň zbrzdilo? Trošku se to ve mně pralo :). Ale nakonec jsem jim s úsměvem fandil a tleskal, protože byli lepší a odsunuli mě na 9. nepostupové místo.
Mezi kvalifikací a finále byl pro finalisty čas na občerstvení a odpočinek, pro nás ostatní na pivko, dvě pivka, tři pivka a podobně. Protože finále mi už podruhé, ale zároveň už naposledy!!! 🙂 nevyšlo, tak jsem se sbalil, poděkoval organizátorům za fajn akci a rozloučil se.
Motivace na 2020 je jasná, do třetice už to vyjde, jupí!!!
Nejnovější komentáře