Jupí Tatry,
v roce 2017 poprvé a doufám a věřím, že ne naposled. Naposledy jsem tam byl lézt v roce 2014, a od té doby jen plánoval a těšil se. O víkendu 10. a 11.6.2017 to konečně vyšlo.
Tedy vyšlo, tak na 50%. V plánu totiž byly dva lezecké cíle. Z mnoha důvodů vyšel jen ten jeden, ale i to mě potěšilo. Ale krátce a postupně.
Velký problém byl sehnat spolulezce, to mě trošku mrzí. Důvody můžou být tři … nezajímavá lezecká lokalita, špatný termín a nebo se se mnou nedá vydržet ? Safryš, snad ne ten třetí důvod :).
Když už jsem po dlouhém pátrání spolulezce našel, mohlo se jet. V pátek kolem 22 hodiny nás kamarádi vysadili z auta ve Starém Smokovci. Předpověď na sobotní odpoledne ale nebyla vůbec dobrá a my museli v neděli večer zpátky, tak padlo rozhodnutí, zkusit západní stěnu Lomničáku přelézt za sobotní dopoledne.
Cestu Puklina v platni mi doporučovali moji kamarádi a byla, jak už jsem psal výše „dvouletým“ snem a cílem. Proto jsme za noci osvětlené měsícem den po úplňku a spoustou hvězd ze Smokovce vyrazili směrem na Hrebienok. Tam jseme dorazili před 23 hodinou a rychle šupli do spacáků, budíky natažené na 4 hodinu ranní.
Naštěstí mi byla v noci zima, a tak mi zvonění budíku ve 4.00 až tak nevadilo. Naházeli jsme věci do batohů a rychlým krokem vyrazili vzhůru Malou studenou dolinou. Obloha byla modrá, sluníčko se chystalo vyjít, jen od západu se začaly objevovat první mraky.
Nástup z doliny do Téryho kuloáru se nám tedy moc neopdařil, ale po přelezení několika skalních prahů a přeskákání pár kosodřevin jsme byli tam, kde jsme chtěli být. Odložili jsme těžké batohy, vzali si úvazky, malé batohy s lezeckým vybavením a po bocích kuloáru, který byl plný sněhu jsme postupovali výše. Obloha už vůbec nebyla modrá, nízká oblačnost tu a tam zaplnila celý kuloár a také skryla stěnu, ve které jsme hledali náš směr.
Ale jupí, našli jsme ho a kolem 7,30 hod, tedy zhruba o půl hodiny později, než jsme chtěli jsme šli na to. Protože kuloár pod stěnou byl plný sněhu, a my nechtěli mít lezčky hned mokré, první metry bylo nutné vylézt v nástupových botách a až po založení prvních jištění se přezout. Skála byla suchá a vyhřátá z předchozích dnů, orientace ve stěně nebyla úplně jednoduchá, ale dařila se nám.
Protože si můj parťák nebyl se zakládáním vlastního postupového jištění a budováním vlastních štandů úplně jistý, dohodli jsme se, že první vždy polezu já a on bude jištění sbírat a rušit štandy. Mě to nevadilo, vlastně jsem byl spíš rád. Pouze to výstup trošku zpomalovalo, a rychlost byla vzhledem k předpovědi počasí důležitá.
Celou stěnu jsme přelezli na sedm délek, z nichž nejzajímavější byly poslední tři. A to byla především v páté a šesté délce samotná spára v plotně, tedy Puklina v platni. Jupí, byla to nádhera 🙂 … naštěstí s tu a tam zatlučenou starou skobou.
Sedmý štand už byl na hřebeni Lomnického štítu a ve chvíli, kdy můj parťák dolezl nahoru, jsem byl opravdu rád, že jsme stěnou prošli za sucha. Ta radost mi vydržela asi 5 minut, po kterých se z nebe začaly sypat kroupy, to bylo první varování. Potom jsme dostali od toho nahoře ještě dalších zhruba patnáct minut bez deště, abychom našli místo, ze kterého se slaňuje a sestupuje zpět do Téryho kuloáru.
Potom už začala bouřka s blesky, hromy a se silným deštěm. Měli jsme zase jednou více štěstí než rozumu, podařilo se nám sejít zpět k velkým batohům, vše hodit na záda a sestoupit do Filmárského žlabu a potom už pod Veľký svah do Malé studené doliny.
To, co následovalo dál je už jiný příběh … každopádně Tatry jsou nádherné a těším se, že se tam letos ještě podívám. Lezení v Tatrách zdar !
Nejnovější komentáře