Probouzím se ve 23:45 hod a chce se mi čurat 🙂 Safra… zase jsem si před vyhlášením večerky nezašel…
Ležím v péřovém spacáku, mám na sobě péřovou bundu, podvlíkačky a zimní lezecké kalhoty, nohy mám zabalené ve flísové mikině. Pod sebou jednu pěnovou a jednu nafukovací karimatku (ta se tedy sama vyfukuje… takže nic moc). Ale konečně, po třech zuby procvakaných nocích je mi teplo. Jenže se mi chce, a pohorky mám zapomenuté v předsíňce stanu. Venku je zhruba – 20 °C, trošku fouká, tak co s tím? Do rána to určitě nevydržím.
Horko těžko se obuji do zmrzlých pohor a rozepnu předsíňku stanu. Jupí, venku svítí hvězdy a měsíc tři dny po březnovém úplňku. Sněhem pokrytý ledovec Glacier du Geant a horské štíty v okolí se nádherně lesknou. Po zvládnutí „malé potřeby“ se zase zabalím do spacáku a vím, že už pořádně neusnu a budu sebou mlátit až do rána. Jsme sice jenom cca v 3 500 metrech nad mořem, ale stejně mě první dva dny našeho výjezdu za lezením bolela hlava jako střep a následně jsem si instantním citrónovým čajem a sladkostmi rozhodil žaludek… brrr. Když vidím něco sladkého, tak se mi ježí chlupy po těle. Jsem už na tyto akce fakt starý? To přeci ne! Zkusím kousnout do chleba se šunkovou paštikou, přečíst si kousek Respektu a pak mám spoustu času přemýšlet.
(výškový tábor s výhledem do východní stěny – Mont Blanc de Tacul)
Samozřejmě ne nad něčím životně důležitým, jenom o tom, co a jak podniknout ráno, o předvelikonoční neděli. Předpověď počasí slibuje oblačno s přibývajícím větrem a sněžením. Reálné je tedy riziko, že odpoledne nepojede lanovka z Aiguille du Midi dolů do Chamonix a představa, že budu ještě jednou spát, no spíš ležet, v téhle kose, mě opravdu neláká. Kámoši z Liberce mají jasno, ráno to balí a jedou dolů. V pondělí má být počasí ještě horší. Ale mně je a bylo by líto, nevyužít ještě nedělní dopoledne k nějakému lezení. Protože… ve čtvrtek ráno jsme po zhruba jedenácti stech kilometrech dorazili do Chamonix, potkali se tam s parťáky z Liberce a společně vyjeli ze spodní stanice lanovky ve zhruba 1 000 m n. m. …rovnou šup do 3 800 m n.m. …na Aiguille du Midi. Obloha byla nádherně modrá, sluníčko svítilo, z hřebínku, po kterém se schází na zasněžený kopec nad ledovcem Glacier du Geant jsou krásné a daleké výhledy. Hodili jsme těžké batohy na záda a z části na skialpech a z části na sněžnicích, samozřejmě nenavázaní na laně jako „staří“ horští machři, vyrazili pod východní stěnu MB du Taculu. Do trhliny se z nás propadl jen jeden liberečák… V Liberci je ale lezců dost… i přesto ho raději jeho parťáci zachránili. Po pravé ruce jsme pokukovali do Trianglu du Tacul, ve kterém jsme si užívali lezení v roce 2015. Pro naše stany jsme vybrali místo pod stěnkou skalního ostrohu Gros Rognon. Bylo to místo, ze kterého je vidět do východní stěny, je chráněno před větrem a odpoledne tam svítí nejdéle sluníčko. Lopatami jsme vyházeli a udusali plochy pro postavení stanů. Škoda, že nemáme jeden společný stan, byla by větší zábava. Tři strany pro šest lezců, i když blízko sebe, nás trošku vzdalují (každý jsme měli minimálně 0,3 litru nějaké míchané alkoholické dobroty, ale pít o samotě nás nebavilo). Se zapadajícím sluníčkem jsme prohlíželi východní stěnu, plánovali možné i díky našim lezeckým schopnostem nemožné výstupy. Podvečerní klid v zasněžených horách byl prima.
(kuloár Jaeger na 3.štandu)
Jenže, přesně podle předpovědi začal v noci na pátek se stanem lomcovat vítr a k ránu začaly sněhové vločky šustit po stěnách stanu. Je to v pytli, říkali jsme si při rozpouštění sněhu na již zmíněný instantní „brrr“ citrónový čaj. Když jsme vykoukli ven, nebylo to tak zlé a protože jsme se na lezení moc moc těšili, vyrazili jsme pod sněhový kužel ústící z kuloáru Jager, který jsme si pro první den vybrali. Mělo se jednat o firnovoledový žlab s výškovým rozdílem 750 metrů a sklonem 50 – 55° s několika skalními stupni pokrytými ledem. Díky nízkým mrakům byly vidět pouze dvě první lanové délky. Základní štand jsme udělali pár metrů pod odtrhovkou oddělující ledovec a vlastní žlab. Byl to takový štand „na stojáka“, tedy bez jištění. Když by prvolezec spadl do odtrhovky, tak ho jistící nějak udrží vlastní vahou a snad i vytáhne ven. Vybrali jsme „nejbezpečnější“ místo překročení odtrhovky přes skalní most v levé části kuloáru, a hned se natlačili k jeho levé straně, do které bylo možné díky přilehlé skalní stěně založit pořádné jištění. Počasí se nezlepšovalo, a tak jsme při výstupu hledali vhodná místa ke slanění pro případný útěk. Nebyli jsme naštěstí první, a tak bylo vidět pár smyček pro slanění používaných našimi předchůdci, a to bylo prima.
Proud nového sněhu letící kuloárem se pomalu zvětšoval, na oko to vypadalo moc pěkně, když ale padal za krk… tak tedy nic moc. Vhodných míst na postupové jištění a štandy nebylo mnoho, díky tomu jsem druhý štand nezvolil úplně ideálně, spíš pěkně na prd v ledem pokrytém skalním stupni v úzkém místě kuloáru.
(7.lanová délka s ledem v Jaegru)
„Tekoucí“ sníh popoháněný větrem tak byl dost „dotěrný“. Po dolezení třetí délky, už zase ve firnu s menším sklonem a naprostou nemožností jištění, jsme se v pokračujícím a sílícím sněžením rozhodli, že toho máme plné zuby a slaňujeme pryč. Hufff, začátek našich lezeckých hrátek tedy nic moc, ale předpověď na sobotu byla výrazně lepší. Odpoledne, večer a noc byly díky bolení hlavy a spíše polehávání než spaní dosti zdlouhavé.
(kvůli sněhu a větru utíkáme Jaegru)
V sobotu ráno bylo nebe zase jako vymetené, ale protože jsme lenoši, vyrazili jsme lézt trošku později, než by se hodilo. No, jen pro představu … nevstávali jsme ve 4:30 hodin, abychom byli v 6:30 hodin pod stěnou, ale o zhruba hodinu a půl později. To nám ovšem pak chybělo odpoledne. Protože jsme v kuloáru Jager měli připravená tři místa pro slanění, vyrazili jsme zase znovu do tohoto kuloáru. Sníh z předešlého sněžení vyhnal ze žlabu vítr, a my si užili 8 lanových délek pěkného lezení ve firnu a ledu. Hlavně sedmá délka celá v hladkém ledu se nám líbila. Kolem 15 hodin, jsme se rozhodli nepokračovat, protože nahoru bychom za světla stejně nedolezli (byli jsme teprve na konci druhé třetiny žlabu), začali si hledat a budovat místa pro slanění. Repkami omotávali skalní hroty, používali i již předchozími lezci vytvořené provizorní slaňáky a připomněli si vytvoření Abalaků pro slanění v ledových částech žlabu. Bylo to prima. Horší byl potom návrat ke stanům, výstup zhruba 200 výškových metrů, pěkně jsme tahali nohy a přestávky dělali každých zhruba 20 metrů, jóóó když se netrénuje, tak se funí (i když já trénoval s kočárkem… to bychom ale museli mít trojčata, aby to bylo poznat… ale to už bych byl zase naopak zavřený někde na psychiatrii).
(po 8.délkách při slaňování věříme našim Ablakům)
A už jsme zase zpátky ve zmrzlém stanu a teplém péřáku v noci ze soboty na neděli. Můj parťák Aleš tiše pochrupuje, jak je možné, že on spí a já ne??? Vrrr trošku závidím 🙂 Mám alespoň příležitost vymyslet plán na nedělní dopoledne, následně nazvaný „Varianta 1“. A tou je, jupí, brzy vstát a vyrazit pod kuloár Pellissier Gullya ve východní stěně Pointe Lachénal s výškou 3.613 metrů, v rámci časových možností si zalézt, potom se rychle vrátit ke stanu, sbalit ho a vyfunět nahoru k lanovce. Je to můj a hlavně skvělý plán, ještě ho prosadit. Myšlení mě samozřejmě unavilo, tak zase uléhám, před 5.30 hodin jsem ale zase vzhůru. Začnu se vrtět, zapnu čelovku, záměrně mlátím ešusem o vařič, rozpouštím sníh a mlaskám při snídani. Tyto mé hlasité činnosti budí Aleše, bavíme se o plánech na neděli a já představuji moji promyšlenou Variantu 1. Můj parťák se na to ze začátku moc netváří, zazní varianty 2 – 3… obsahující návrhy od jiného lezení až po ranní útěk a termální lázně cestou zpět do ČR. Ale já do kuloáru Pellissier Gullya chci, protože je to ledovo-skalnatý žlab, se sklonem v některých místech až 85° a obtížností mixového lezení M5. Když jsme kolem něj procházeli, vypadal moc moc lákavě. Hurá, nakonec je Varianta 1 odsouhlasena. Omezeni jsme pouze našimi lezeckými schopnostmi, které známe, a také časem, to je trošku horší. Při odchodu od stanu se loučíme s liberečáky, ti plán nezměnili a po sbalení vyrazí zpět už dopoledne. My jsme v 7:30 hodin pod žlabem, je zataženo, ale nesněží. Tento žlab je vyhledávaná lezecká cesta a my jsme tu sami… to asi něco znamená.
(nástup do kuloáru Pellissier Gully)
První štand děláme v druhé třetině sněhového kužele vybíhajícího z kuloáru, pěkně vpravo u skalní stěny, obhozenou smyčkou pojištěnou bollnutem v tenké spárce. A jde se na to, přesněji tedy na led rozdělený svislými skalnatými žebírky do úzkých žlábků. V ledu jsou patrné stopy po mačkách a cepínech lezců ze včerejška. Jištění je díky členitosti přilehlých skalních stěn možné, skalní hroty na obhazování smyčkami a tenké spárky pro mikroferendy a bollnuty. Jde nám to, jupí. Na konci první délky zjistíme, že jsou na levé skalní stěně připravené po zhruba 45 metrech fixní štandy na dvou nýtech spojených pořádnou smycí. Hurá hárá, nemusíme tak řešit štandy a problémy s následným slaněním. To nám ubralo dost starostí, přidalo odvahy i času. Lezení to bylo přímo parádní, mnohem techničtější a zajímavější než v kuloáru Cherre v roce 2015. Nóóó, jen ten ubíhající čas jsme nemohli změnit. Abychom stihli balení a návrat, museli jsme po třetí lanové délce skončit, to je škoda. Žlab uhýbal doprava a pokračovat se mělo další délkou spíše ve členité skále, bez cepínů a maček. Ještě jednou škoda. Ale pocit fajn zážitku nám to ale nekazí… třeba to bude lákadlem pro rok 2017? Uvidíme 🙂
(výhled ze 3.štandu kuloáru PG)
Vše jsme nakonec stihli, jak bylo plánováno a ve 3:30 hodin ráno na Velikonoční pondělí dojíždíme bezpečně do NMnM, úplně grogy po 10ti hodinové cestě autem. Ale těšili jsme se, že si užijeme Velikonoce s našimi blízkými a tak to má být. To je důležitější než naše lezení… no fakt 🙂
Nejnovější komentáře