O závodě Transvulcania jsem se dozvěděl asi před rokem, když jsem přes běžecké weby zkoukl několik úžasných videí a fotek z tohoto vulkanického ostrova. Atmosféra závodu mě natolik okouzlila, že jsem začal trochu víc pátrat o teoretické možnosti účasti. Oslovil jsem několik lidí, dohledal podmínky a v říjnu 2016 jsem se přihlásil na v pořadí již 9. ročník tohoto slavného ultra závodu. Zvolil jsem tu nejdelší variantu, která představuje závod o vzdálenosti 74 km s výškovým převýšením přes 4.430 m.
V zahraničí jsem ještě žádný závod neběžel a Transvulcania měla být mou první velkou zkouškou. Na přípravu jsem měl zhruba 7 měsíců. Něco málo už jsem měl sice naběháno, ale teď si to žádalo trochu větší přípravu. Trénink jsem si sestavil podle vlastního uvážení a jako inspirace mi posloužil plán z knihy Ultra a dál od Hala Koernera. Výběhy kopečků v okolí Nového Města v kombinaci s lezením, slacklinou a zimním běžkováním na chrtím okruhu ve Vysočina Aréně měly zajistit dostatečnou aktivní přípravu. V rámci tréninku jsem zvolil i zimní vytrvalostní závod LH24, který měl prověřit schopnost nastoupat několik tisíc výškových metrů na co největším počtu okruhů na Lysou Horu. Zvládnul jsem jich sedm, s výškovým převýšením něco přes 5 300 metrů a se vzdáleností 80 km. Dál už mě nepustilo koleno, ačkoli fyzická síla ještě byla. S rostoucím počtem nastoupaných metrů jsem začal věřit, že Transvulcanii prostě dám. S objemnějším tréninkem se ovšem objevili i kostlivci schovaní ve skříni. Občasná bolest kolene v oblasti Iliotibiálního traktu, bolest bederních zad a nečekaná bolest pravého ramene si nakonec vyžádaly i návštěvu fyzioterapeuta. To, co mě rodiče říkali v podstatě celé dětství – narovnej se, jsi ohnutý jak paragraf, mi promluvilo hlouběji do duše až teď. Ale o tom až někdy příště. Podstatné je, že na Transvulcanii jsem díky pravidelnému cvičení na balanční podložce a protahování krční páteře odjel relativně v pohodě a snad i v dobré formě.
Jak už bylo řečeno, na La Palmu jsem neletěl za dovolenou, ale za závodem s cílem dokončit s co možná nejlepším časem. Odlet jsem si naplánoval 5 dnů před závodem, abych se trochu aklimatizoval a stihl projít některé úseky trati. Ubytování jsem zvolil ve městečku El Paso, které mi poskytlo skvělou výchozí pozici k výstupům na El Pilar nebo El Reventón, což jsou dva záchytné body na 23, resp. 30 km trasy závodu. Na letišti nás společně s Ivetou, která letěla stejným letadlem, vyzvedl Honza Bartas, český skyrunningový reprezentant, a hned první den jsme dali seznámení s místním vulkanickým terénem. Úžasná sopečná krajina mezi El Pilarem a Los Deseadas mě dočista okouzlila. Ve středu jsem zvolil rekreační pěší výstup na El Reventón a průzkum trati v nadmořské výšce kolem 2 tis. m n.m. Počasí ten den moc nepřálo a vítr, mlha s minimální viditelností a teploty kolem 15° mě trochu překvapily. Na odpoledne byl domluvený meeting v Los Llanos, kde probíhalo expo s registracemi do závodu. Nadupaná startovka početnou skupinkou Čechů, reprezentantů i hobíků, slibovala v následujících dnech skvělou společnou zábavu. Čtvrtek byl první závodní den, běžel se Vertical KM a v závodě jsme měli želízka v podobě Ondry Fejfara (loňský rok 2. místo), Zuzky Urbancové a Zuzky Krchové. Ondrovi nakonec unikla medaile o několik vteřin, zato Zuzka Krchová si doběhla pro úžasné 3. místo v závodě. Atmosféra byla úžasná a výkony těch nejlepších také.
V pátek před závodem jsem se přesunul do města Los Llanos, které bylo jakýmsi centrem závodu. Od středy tu probíhá již zmíněné sportovní expo s registracemi do závodu a zároveň tu vrcholí přípravy cílového finishe. Skvělé ubytko kousek od centra mi zajistil Pavel Vichra, se kterým jsme nakonec doladili i poslední předzávodní přípravy. A teď už k závodu, který jsem zkusil popsat tak, jak si ho ještě živě vybavuji.
Z Los Llanos mám v 03:30 ráno domluvený svoz autobusem na jih ostrova do Faro de Fuencaliente Salida na start závodu. Jedeme asi hodinu po klikaté silnici a napětí by se dalo krájet. Od Honzy Bartase mám tip na kavárnu kousek pod majákem, kde si můžu dát kávu a využít celkem příjemné toalety. Odpadá mi tak starost s hledáním vhodného keříku, za který bych se mohl schovat. Je něco kolem hodiny do startu a krom českých reprezentantů Honzy Bartase, Zdendy Kříže a Tomáše Bystřického je tu celkem početná skupina dalších závodníků. Poslední kontrola běžecké výbavy a vyrážíme k majáku na start.
Atmosféra v rytmu motivační hudby ACDC už vrcholí a na startu se formuje had téměř dvou tisíc běžců. Stojím zhruba v jedné třetině startovního pole. Čelovka je zapnutá, odbíjejí poslední vteřiny a je odstartováno. Pomalu se rozbíháme, spíš tlačíme dopředu. Každý si chce najít a urvat svou vlastní výchozí pozici, pokud možno co nejvíce vepředu. Prach, kameny, spousta blikajících čelovek, úzká stezička a dav povzbuzujících diváků, kteří se přijeli podívat na brzký ranní start, tak lze popsat prvních několik stovek metrů.
Hned od začátku nás čeká stoupání po sopečné stezce do městečka Los Canarios, kde je první občerstvovací stanice. Chvíli běžím ve vláčku, chvíli to zkouším bokem podél cesty, snažím se držet stejné tempo a posunout se víc dopředu. Kousek před Los Canarios je širší cesta, kde se mi daří předběhnout víc běžců a získávám docela dobrou pozici, která slibuje snad už souvislý běh. V serpentýnách se několikrát otáčím a pozoruji ten neskutečný had žlutých světýlek, táhnoucí se ještě kus za námi. Hlavou se mi honí spousta myšlenek o mé účasti v závodě. Je to skvělý pocit, jsem rád, že tu jsem, že můžu běžet, bojovat a pokusit se dotáhnout svůj cíl do konce. V Los Canarios nás čeká neskutečný dav povzbuzujících lidí, kteří přišli fandit, koukat a užívat si s námi. Atmosféra mě úplně pohlcuje, adrenalin zase stoupá a já si užíván opravdu silný zážitek. Je ještě tma, po obou stranách ulice dav jásajících lidí, který se k první občerstvovací stanici mění v úzký vinoucí se štrůdl. Nevím kam dřív koukat, chce se mi smát radostí, možná i brečet, tohle jsem ještě nezažil. Doplňuji vodu do lahví, přihlížející kluk mi sundává hůlky připnuté k batohu a já můžu vyrazit do dalšího úseku, asi 9 km dlouhé stoupání na Los Deseadas. Z počátku vede stezka borovým hájem a postupně stoupá k sopkám Montana Pelada, Volcan de San Martin a Deseada (1.900 m n.m.). Pořád se běží po stezce GR131 známé jako Ruta de Volcanos. V této části závodu se už rozednívá, slunce pomalu vychází na horizontu, mezi borovice pronikají první sluneční paprsky a nám se s každým nastoupaným metrem otvírají úžasné pohledy do okolní krajiny.
Z Deseady sbíháme k Refugiu El Pilar, kde je první občerstvovací stanice s jídlem (24 km). Už teď je tam dost lidí a také závodníků, kteří se chystají na start maratonu. Opět si nechávám doplnit vodu, zkouším i kolu a modrý Powerade, k jídlu si beru meloun, spoustu melounu, banán, kousek pomeranče a do kapsy strkám ještě slanou tyčinku, ačkoli tam mám své další 3. Mimo to mám s sebou ještě sušené švestky, datle a gumové želé. Docela slušná zásoba, ale nechci nic podcenit. Následující úsek z El Pilaru na El Reventón by měl být trochu rychlejší. Před El Reventónem vede celkem široká a v podstatě i rovinatá cesta, kde se dá držet stabilní tempo a daří se mi sníst onu slanou tyčinku a pár datlí. Dle Honzy začíná závod právě od El Reventónu, zhruba na 30 km trasy. Hned po občerstvovací stanici (pouze s pitím) následuje prudké stoupání do výšky kolem 2 000 m n. m., pak se cesta klikatí po hřebínku a nabízí neuvěřitelné výhledy. Podle mého názoru nejkrásnější část závodu. Tady potkávám i několik dalších Čechů. S Pavlem chvíli běžíme spolu, Ondru Malíka zdravím a ptám se ho jak mu je, nevypadá zrovna svěžím dojmem a podle jeho slov mu trochu dochází sil, přeji mu hodně štěstí a kousek dál potkávám Martina Gablu. Chvíli postupujeme spolu a užíváme si tu krásu kolem. Po výstupu na Pico Ovejas a Pico Corralejo běžíme krásnou stezkou nad peřinou mraků. Martin nakonec vytahuje mobil a pořizuje několik krásných fotek včetně videa. Kousek před občerstvovací stanicí Pico de la Nieve mě dobíhají první závodníci maratonu, kteří startovali z El Pilaru a vedoucím borcem není nikdo jiný než španělská hvězda Luis Alberto Hernando, kterého jsem potkal ve čtvrtek před závodem VK a popřáli jsme si hodně štěstí v závodě. Hrnul to slušně. Na Pico de la Nieve (42 km) potkávám Honzu Bartase, který bohužel závod ukončil předčasně kvůli problému s kotníkem. Je to veliká škoda a hlavně smůla, protože tomu tréninku v pořadí na jeho již 4. absolvovaný ročník dal opravdu hodně. Snad ho to nezlomí a vrátí se i příští rok. Opět se cpu melounem a banánem, zkouším powerade a kolu a doplňuji zásoby vody. Na nejvyšší bod trasy – Roque de Los Muchachos je to necelých 10 km, které znamenají hodně stoupání v náročném terénu. Hned první část z občerstvovačky zpět na hřeben dává strašně moc zabrat a myslím, že nejenom mně, ale i ostatním. Tomáš Bystřický by mohl vyprávět. Kamenitá stezka lemuje hřeben v takových „lochneskách“, kdy po výstupu následuje zase klesání a pak zase stoupání a pořád dokola. Výhledy jsou stále úžasné až neskutečné, dokonce i majestátní Teide na sousedním ostrově Tenerife je vidět ve své plné kráse, ale pořád nevidím ono Roque de Los Muchachos a hlavně ani náznak třeba jedné z několika astronomických observatoří rozmístěných kolem něj. V cestě stojí ještě jeden vrchol, Pico de La Cruz a od něj už to má být jen něco kolem 4 km. Ale zase ty lochnesky, které dávají pořádně zabrat (bolí to).
V myšlenkách už se strašně těším na meloun, na jídlo, na další ovoce, na nejvyšší bod, na metu 52 km a dám si i ty těstoviny?. Stan už je vidět, občas se objeví na horizontu, ale vždycky se objeví i další nečekaný seběh a ten poslední mě posílá skoro do kolen. Tady mám asi nejslabší chvilku v závodě. V hlavě začínám přemýšlet o smyslu držet nastavené tempo s útokem na čas pod 10 hodin. Rozběhlé to mám slušně, skoro až nad očekávání. Na El Reventónu (30 km) jsem byl asi o 30 minut dřív, než jsem plánoval, na Muchachos to pak mělo být kolem 3 hodin. Od El Reventónu už uběhly 3 hodiny a bílý stan je pořád vzdálený asi 2 km přede mnou. Musím se hodně nutit přejít s chůze zase do klusu. Teď už mě čeká snad poslední výstup, na jehož vrcholku najdu svůj vysněný meloun. Nevím proč, ale některé části / úseky si moc nevybavuji, nevím, jestli to může být únavou, vyčerpáním, nadmořskou výškou nebo něčím jiným. Možná jsem jen vytěsnil určité momenty, které pro mě byly během závodu těžké a které jsem si zrovna moc neužil. Ale co si rozhodně pamatuji, jsou strmé srázy kolem stezky, dolů do caldery, kde by jen drobné zaváhání či nějaký zkrat mohlo znamenat fatální následky.
Na Roque de Los Muchachos se dostávám po 7 hodinách a 15 minutách. Mám radost, že jsem konečně tady, a že tu není moc narváno. Hned se mě ujímá jeden dobrovolník a začne mi doplňovat vodu, nespustí mě z očí ani na pár vteřin. Pořád si mě kontroluje, i po doplnění tekutin. Já si zatím dopřávám meloun, spoustu melounu, kousek banánu, zase meloun, dokonce i kousek toustu se šunkou a sýrem. Skvělou baštu zapíjím kolou a žlutým sladkým nápojem. Jedním okem zahlídnu i těstoviny, ale tím druhým si všímám Pavla Vichry, se kterým jsem se už 2x potkal na předchozích občerstvovačkách. Oplachuju obličej studenou vodou a nakonec si nechávám polít i celou hlavu. Možná už podvědomě očekávám ten drsný, asi 19 km dlouhý seběh do Puerta de Tazacorte, který nás právě čeká. Gel si neberu, zvažuju to už nějakou chvíli, ale zkusím to dát bez něj, možná právě v Puertu, až po seběhu, před posledním stoupáním k cíli, si ho střelím pod kůži. Hned pod vrcholkem vidím několik astronomických kopulí. V duchu si myslím, jaká by to mohla být paráda, si to tady pěkně v klidu projít a pokoukat, a pomalu vyrážím vpřed. Po chvíli dobíhám Pavla, prohodíme pár slov a pokračujeme spolu. Sedí mi nastavené tempo a motivuje mě to k závodu. O tomto úseku bylo dost napsáno, hlavně v reportech z minulých ročníků od Honzy Bartase. Je to náročný úsek, kdy sbíháte z výšky kolem 2.420 m n. m. až k hladině oceánu. Nevím, jestli něco podobného lze najít i v jiném závodě na světě. Několikrát zakopávám o vystouplé kameny a vypustím pár sprostých slov, neustále kontroluji hodinky a myšlenkami už jsem někde mezi banánovými plantážemi na rozpáleném asfaltu, který by měl být asi největší zkouškou dnešní fyzické kondice. Horský a kamenitý úsek pomalu přechází v lesní cestu pokrytou borovicovým jehličím. Místo holých a vyprahlých kamenů se začínají objevovat rozkvetlé květiny. S klesáním zároveň přibývá i oblačnost a mlha, kterou musíme proběhnout. Pod borovicovým lesem už vykukují první vinice, banánové skleníky a předposlední občerstvovací stanice El Time. V nohách už mám přes 60 km a začínám už docela cítit stehna, a to mě teprve čeká ta asfaltová část mezi banány. Nečekaně do sebe hrnu další kousky melounu, které zapíjím kolou a poweradem s vodou. Pavel mi mezitím utekl a já jdu zase chvíli sám. Pomáhám si hůlkami a snažím se trochu odlehčit kolenům. Je skvělé, že se zatím neobjevil žádný problém, tělo funguje a kolena i pata nejeví žádné známky bolesti. Připadám si spíš jak nějaký kamzík, když poskakuji po velkých kamenech a dávám si sakra veliký pozor, abych se o nějaký nesvalil na držku. Očekávaný hic a banánovo asfaltový mordor se nakonec nekoná. Tady dole je už trochu pod mrakem a hodiny ukazující půl třetí odpoledne napovídají, že největší polední terno tu prožívali nejrychlejší závodníci, kteří už jsou dávno v cíli. Asfaltka mezi skleníky je trochu nepříjemná, ale nebrečím a podrážku taky neztrácím. Těším se na ty závěrečné prudce klesající esíčka po ikonické stezce do Puerta de Tazacorte k pláži. Tohle je pecka.
Konečně pod sebou vidím černou pláž a barevné střechy domků, slyším i hudbu a dav skandujících lidí, povzbuzují finishery maratonu. Zahlídnu i hlavy sbíhajících závodníků přede mnou a mezi nimi poznávám Pavla. Asi trochu zvolnil, protože si nemyslím, že bych naopak já nějak zrychlil. Asi v půlce serpentin jdu před něj a spěchám na poslední občerstvovačku doplnit vodu. Beru i gel jako malou pojistku, kdyby mi došlo v závěrečném kaňonu. Nezdržuji se dlouho. Do cíle už je to jen něco kolem 5 km, sice do kopce, ale to už nějak dám. Probíhám davem fanoušků a koridorem se sprchou. To mě docela nakopne a dává šanci na další posun startovním polem. V kaňonu předbíhám několik běžců, kteří asi shořeli v seběhu. Neotáčím se za sebe, ale vím, že někde kousek za mnou je i pronásledující Pavlík Vichra.
Poslední stoupání s převýšením 342 m do města Los Llanos de Aridane už bolí moc a někde v půlce jde Pája přede mě. Snaží se mě hecovat a vytáhnout, ale zařadit vyšší rychlost mi už prostě nejde. Blížíme se k deseti hodinám závodního času a konečně i k cílové rovince, kterou jsme mohli pozorovat z hřebene Caldery v průběhu asi 2/3 závodu. Je to neskutečná, 1600 m dlouhá ulice, kterou obklopují hloučky místních pozorujících obyvatel, ať už sedících, pokyvujících, fandících nebo jen tiše přihlížejících. Děti radostně pobíhají kolem a natahují ruce s vidinou tlesknutí si s vyčerpanými finishery. Zařazuji poslední stupeň své umírající vytrvalosti a s tempem cca 5 minut na kilák to hrnu do cíle. Teď už nechci přijít o žádné těžce vydřené místo z posledního výstupu a podle hluku povzbuzujících hloučků vím, že kousek za mnou, možná tak 20-30 m válčí ještě někdo další. Pod deset hodin to sice není, ale jsem šťastný, cílem probíhám v čase 10:05:35, což můžu považovat za úspěch.
V cílovém prostoru vyhrazeným závodníkům sedím s medailí na krku asi půl hodiny, nějak nedokážu vstát a tak nějak zpracovávám dokončení závodu. Pozoruji, co se děje všude okolo. Někteří finisheři jsou dost zničení, někteří už leží na fyziu a oddávají se zasloužené masáži. Při pokusu o zvednutí mě složí křeč v noze a vracím se tam, kde mi je dobře. Je zvláštní, že jsem nedostal žádnou křeč během závodu, ačkoli jsem nepoužil ani sůl, kterou jsem měl připravenou v batohu. Musím na fyzio, ale jak? Nakonec se zvedám a následujících 40 minut se svíjím pod rukama masérky, v chladu pofukujícího ostrovního větru. Pája je o dvě lehátka vedle, ale nevypadá tak zle 😀 Těším se na pivo!
Do konce zájezdu zbývaly ještě dva pěkné dny, které už byly ve znamení pohody a relaxu. Stihli jsme i poznávací výlet na severní část ostrova a hlavně závěrečnou pozávodní grilovačku na El Pilaru, kde jsme se ještě jednou všichni sešli a sdíleli své zážitky ze závodů. Jsem rád, že jsem mohl poznat spoustu skvělých nových lidí, díky kterým jsem si užil nezapomenutelný zážitek!!
Video summary na youtube zde.
Něco málo ze statistik
Celkové 161 místo z 1607 startujících závodníků a 4. z Čechů.
Nejrychlejší muž: Timothy Lee FRERIKS, čas 7:02:03
Nejrychlejší žena: Ida NILSSON, čas 8:04:17
Nejlepší z našich: Tomáš Bystřický, čas 8:48:28, Zdenda Kříž, čas 9:07:19 a Pavel Vichra, čas 10:03:50.
Mimo to bylo na startu spousta dalších Čechů, výsledky najdete zde.
Klokan
Nejnovější komentáře