bylonebylo

Mayerlrampe 2017

Naše milá Vysočina už před časem převlékla svůj bílý zmrzlý kabát do jarního, čím dál více zeleného. Ale se zimou je třeba řádně se rozloučit, a to mezi horolezci znamená, vyrazit ještě někam do vyšších kopců za ledem a sněhem. Až potom je možné, mačky a cepíny uložit k letnímu spánku.

Každý máme nějaké sny a plány, které si uchováváme a těšíme se na ně. Mezi ty moje, patřila lezecká cesta Mayerlrampe v severní stěně nejvyššího vrcholu Vysokých Taur a zároveň i Rakouska, Grossglockneru s výškou 3.798 metrů. Lezecká cesta, která se sklonem ledu 70 stupňů kombinovaných se 3. stupněm skalní lezecké obtížnosti a vlastní nedostupností představuje jeden z top-lezeckých směrů v této oblasti.

Už ani nevím, kdy a od koho jsem o ní poprvé slyšel. Každopádně podle mých zápisků vím, že jsem o ní přemýšlel a sbíral informace už od roku 2014. Každý rok, až do toho letošního, jsem hledal spolulezce a termín, který by se nám hodil, vyšlo počasí a byly vhodné podmínky. Ale až do letoška to nevyšlo, a teď vím, že to bylo dobře.

Až letos si totiž myslím, byl ten správný čas. Až letos jsem měl dostatek sebraných informací, zkušeností, vybavení, tréninku na ledové stěně ve Víru a drytoolové oblasti Pernštejn a hlavně to nejdůležitější, toho správného parťáka.

Termín našeho výjezdu jsme si stanovili už v polovině ledna, rodinné i pracovní radosti i starosti nám nedovolují plánovat operativněji, ale pokud se na to mrkneme pozitivně, můžeme se alespoň delší dobu těšit. A my se těšili. To, že nejsme časově operativní, je vlastně i dost napínavé a tak poslední týden před plánovaným odjezdem jsme aktuální počasí, jeho předpověď a stav lavinového nebezpečí kontrolovali několikrát denně. Termín byl zvolen úmyslně na březnový úplněk, věříme totiž, že kolem úplňku bývá stabilnější a lepší počasí a měsíc v úplňku umí krásně osvětlovat zasněžené horské svahy, to víme jistě.

Tři dny před plánovaným odjezdem, jsme měli těžkou hlavu. Na námi zvolený termín 12. – 14. března byla parádní předpověď, starosti nám dělal 3. – 4. stupeň lavinového nebezpečí z důvodu 20 – 40 centimetrů nového sněhu, který v oblasti napadl v týdnu před plánovanou akci. Safryš, říkali jsme si, „lavinovka“ měla pomalu klesat, ale bude to dost rychle?

Naše konečné rozhodnutí bylo ano, jupí, takže vyrážíme. Na nabídku dvou volných míst mezi našimi kamarády lezci nikdo nereagoval (zvláštní, že nelákala naše příjemná společnost a nikdo neměl chuť s námi vyrazit klepat kosu ), a tak jsme v neděli 12. 3. velmi brzy ráno vyrazili. Kompletně nabaleni, abychom nemuseli zbytečně zastavovat, jsme po zhruba sedmi a půl hodinách „proletěli“ Felber-Tauernským tunelem a objevili se na jižní straně Vysokých Taur.

Safryš podruhé, napadlo mě hned, když jsme z tunelu vyjeli. Proti severní straně masivu bylo na té jižní více nového sněhu, a i přes modré nebe a sluníčko mě lavinová situace začínala strašit. To, že jsme neměli potvrzenou rezervaci dvou míst v „matrazenlagru“ na Stüdelhütte jsem parťákovi přiznal raději až cestou – trochu zimy a nepohodlí ve winterraumu bychom tři dny zvládli, ale obava z možných lavin a tím zhatění našich plánů byla náhle bližší a silnější.

Po třinácté hodině už jsme měli zaparkované auto nad obcí Kals am Grossglockner u horského hotelu Lucknerhaus ve výšce 1.948 m a s výhledem do jižní stěny Glockneru se převlékali a dobalovali si věci. Zhruba 30 cm krásného nového běloučkého sněhu nám na rozdíl od skialpinistů vracejících se ze svých túr vůbec nedělalo radost, ale já věřil a doufal, že tam nahoře vítr nový sníh trošku zamet a že to půjde.

Safryš potřetí, řekl jsem si, když jsem si házel nabalený batoh na záda. Tohle mám vytáhnout na Stüdelhütte do výšky 2.802 m? Ano. Naštěstí opět zafungovalo již několikrát ověřené pravidlo, že když se na něco těšíme, tak se všechny nesnáze zvládají lehčeji. A tak to bylo i tentokrát. První delší přestávku jsme si naplánovali a udělali zhruba v polovině výstupu u Lucknerhütte ve výšce 2.241 m a měli jsme více štěstí, než … však víte čeho. Na této chatě je totiž překladiště nákladní lanovky mezi údolím a naší cílovou chatou a zrovna ve chvíli, kdy jsme se vydávali na další výstup, dva slovenští mladíci, kteří nahoře sezónně pracovali, nakládali lanovku směrem nahoru. Za drobnou úplatu jsme se velmi rádi a velmi rychle našich batohů zbavili a dál si už stoupali nalehko.

Ke Stüdelhütte jsme došli před osmnáctou hodinou, právě ve chvíli, kdy se sluníčko chystalo zapadat za zasněžený horský hřeben západně od nás. A tak jsme měli o důvod víc k dodržení nejen našeho pravidla, našlápnout si na brzké ráno kus plánované trasy a připravit se na to, co nás ještě ráno za tmy bude nad chatou čekat. Došli jsme až na vyvýšeninu s názvem Schere a výškou 3.037 m a sledování západu slunce nás moc moc potěšilo. A pak už rychle zpět dolů na chatu, dohledat naše batohy s vybavením, trošku nad plán se dosyta navečeřet, dohodnout si na ráno snídani a hlavně čaj do termosek na celý den. Protože byl večer mezi nedělí a pondělkem, tak jsme měli celou chatu a odhadem 12 zaměstnanců chaty jen pro sebe, byl to velký přepych.

Crrr, crrr v půl páté ráno nám začal zvonit budík. No dobře, je den D, na který jsme se připravovali a těšili a tak jsme vyskočili z paland a před pátou již s kompletní výbavou na chodbě seděli v jídelně setmělé chaty. Vše bylo připraveno, jak jsme si domluvili, to že mezi spoustou dobrot chyběl chleba nebo jiné pečivo, které bychom mohli pod máslo, sýr, salám, marmeládu, med a tak dále dát, to jsme s lehkostí přešli.

Pět minut po půl šesté jsme byli před chatou, jasná tmavá obloha, bezvětří, teplota kolem mínus patnácti stupňů, zasněžená horská krajina osvětlovaná měsícem v úplňku. Nádhera. Takže jsme si nasadili sněžnice, nahodili batohy, vzali hůlky a vyrazili. Směr, alespoň začátek byl jasný. Přes vyvýšeninu Schere a po západní straně hřebene Luisengrat jsme došli na začátek ledovce Teischnitzkees. Už od okraje ledovce jsme viděli pro nás první důležitý bod, a tím bylo sedlo Untere Glocknerscharte s výškou 3.598 m, do kterého jsme se museli žlabem Draschrinne dostat, abychom vůbec mohli slanit do severní stěny pod naši Mayerlrampe.

 V místech, kde hřeben Luisengrat přechází do velmi známého a lezci stoupajícími na vrchol Glockneru oblíbeného Stüdelgratu se v ledovci začali objevovat stopy možných trhlin, a proto jsme se oblékli do úvazků a navázali se na lano. Po další chvíli jsme již dosáhli začátek Draschrinne a pod skalním stupněm na její levé straně se ze sněžnic přezuli do maček, odložili hůlky a z batohů sundali cepíny. Jupí, říkal jsem si, končí vysokohorská turistika a začíná horolezení. Sněžnice a hůlky jsme svázali smyčkou a nechali na místě, v plánu máme se tudy i vracet. Sluníčko mezi tím na východě vyšlo nad obzor, my ho ale neviděli a bylo to vtipné, za celý den bez mráčku jsme si ho užili asi jenom 15 minut, naše túra byla prostě plánovaná ve stínu.

 Vítr opravdu vrstvu nového sněhu na ledovci odvál a nebo utlačil, to bylo prima. Velmi rychle jsme ale zjistili, že ve vyšších výškách jižní strany hřebene Glockneru vítr nafoukal právě do žlabů a prohlubní a to už tak moc dobré nebylo. Znamenalo to hrabat se místy až do půl stehen ve sněhu, ale co horšího, zvýšilo se i riziko utržení laviny. To jsme si uvědomovali, a tak jsme mezi fuňením z námahy přestali usmívat a spíše začali mít obavy, zda je výstup ještě bezpečný.

Měli jsme štěstí ( jako již mnohokrát ) a po deváté hodině jsme se dostali do úzkého sedla Untere Glocknerscharte a výšky 3.598 m.. Výhled do stinné a vymrzlé severní stěny nás nejprve trošku vystrašil. Na první pohled jsme měli pocit, že je to k severu „nějak moc prudké“. Vítr vyfukující sedlem od severu byl řádně ledový, severní stěna byla prakticky bez sněhu, a tak mě ani nepřekvapil dotaz mého parťáka Aleše, co budeme dělat, když slaníme dolů a Mayerlrampe nebude lezitelná a nebo pro nás dva moc obtížná. Naštěstí na druhý pohled to k severu zase tak prudké nebylo, a tak jsme se dohodli, že slaním jednu lanovou délku a pokud to bude špatné, vyprusíkuji zpět do sedla a začneme se vracet.

 V sedle byl navrtán fixní borhák, v něm jsem připravil lana na slanění a začal slaňovat k severu. Bylo mi jasné, že tento přístup pod Mayerlrampe je mezi lezci také často využíván, a tak jsem očekával, že po zhruba 50 metrech slanění najdu další slaňovací štand. A jupí, bylo to tak. V tomto štandu jsem se zajistil a pomocí našich PMR vysílaček jsem dal Alešovi info, že je vše fajn a prima a že Mayerlrampe určitě vylézt půjde. Jak jinak.

Abychom se dostali přímo pod Mayerlrampe, slanili jsme třikrát zhruba 50 metrů, a to vždy z již našimi předchůdci připravených štandů. Potom už jsme jen sestoupili a přetraverzovali jdeno firnové pole a byli přímo pod Mayerlrampe. Připravili si první štand, z batohů si na úvazky nacvakali lezecký materiál na postupové jištění, rychle a krátce se občerstvili.

 A hurá na to. První lezená délka byla kombinací firnového sněhu a ledu. Ledu, který mě překvapil svými vlastnostmi. Díky velmi nízkým teplotám do něj bylo nutné sekat cepíny a kopat mačkami více než jsme byli zvyklí a ani tak ještě nebylo vyhráno. Led byl křehký a z míst zaseknutí se odloupával a odlétal dolů do údolí, bude to dobrá zkušenost a fuška, říkal jsem si. Na začátku první délky bylo možné zakládat postupové jištění i do skalní stěny, to bylo fajn.

Druhý štand už byl pouze v ledu a i dál už bylo možné se jistit pouze šrouby do ledu a nebo pomocí smyček, které jsme obhazovali kolem z ledu vyčnívajících skalních hrotů. Byla to nádhera. Lezení nám díky podmínkám sice šlo pomaleji, než jsme předpokládali, také nám byla zima, přestaly nám fungovat vysílačky a teplého čaje jsme měli také jenom málo, ale byla to nádhera.

 Až čtvrtý nebyl jen na ledu a dal nám možnost trošku si odpočinout, v tu chvíli už se alespoň mě únavou a zimou třásly ruce i nohy, díky hladu a žízni mi nebylo dobře od žaludku. Je zajímavé, jak rychle se aktivita a místo, na které se roky těšíte a připravujete, může začít zajídat. Ale to tak prostě v životě je.

Pátá lezecká délky už končila kousek pod sedlem Grögerschneid ve výšce 3.660 m. a my věděli, že máme vylezeno.

 Z pátého štandu už to bylo pouze pár desítek metrů firnovým sněhem na hřeben a nám se otevřel parádní výhled na nedaleký vrchol Grossglockneru s kovovým vrcholovým křížem a hlavně na sluníčko, které už bylo těsně nad západním hřebenem a chvilku před svým zapadnutím.

 Hufff, fyzicky jsem byl úplně KO. Ale nebyl čas odpočívat, protože zažít tmu při sestupu skrz 45 stupňů příkrý a lavinového sněhu plný žlab Grögerrinne, to jsme si chtěli nechat ujít.

 Rozhodli jsme se první část žlabu slanit. Slanili jsme dvě lanové délky a zbytek už s čelovkami sestupovali nenavázaní doprava ubíhajícím žlabem. V místě, kde se Grögerrinne potkala s naší výstupovou Draschrinne se mi i přes silnou únavu začal vracet úsměv a optimismus do tváře. Ať to bylo blížícím se koncem sestupu žlaby, a nebo pár loky medoviny namíchané se slivovicí, kterou jsem si dal při balení lan po slaňování do batohů, to už asi nezjistím.

Zpátky u sněžnic a hůlek na ledovci Teischnitzkees jsme byli za úplné tmy po půl osmé večer. Lezecké vybavení jsme rychle z úvazků naházeli do batohů, připnuli si sněžnice a pomalu začali sestupovat k chatě. A pomalu to bylo doslova, jednak z důvodů hledání našich ranních stop a správného směru, ale také četných přestávek na odpočinek.

Na chatu jsme dorazili v půl deváté večer a po patnáct a půl hodinovém „výletu“ jsme se cítili řádně vyvětraní. Ale zvládli jsme to, hurá! Ten večer jsme snědli jednu polévku, vypili jedno pivo a byli si jistí, že led a sníh nechceme nějakou dobu vidět. Tenhle pocit už je dávno pryč a já se těším, že brzy uslyšíme o nějaké další zimní lezecké cestě v horách, která nás bude motivovat k tréninku a zlepšování našich lezeckých dovedností. Nevíte prosím o nějaké? 🙂

Míra