To si myslím a od toho už je kousek, snažit se každý rok, alespoň jednou v zimní sezóně na ledy vyrazit. A jupí, letos se to podařilo hned v lednu, a k tomu to možná není tuto zimu naposledy, no uvidíme. Ale pěkně popořádku.
Tak jako u každé lezecké akce je důležitých pár základních bodů: nadšení pro led, šikovný parťák, pochopení doma (to mělo být možná první…) a pak už zbývají jenom drobnosti.
Nadšení bylo a je veliké, a to možná i díky drytoolingu na Pernštejně koncem roku 2016 a také blízká ledová stěna ve Víru je výborná tréninková možnost … i když tuto sezónu bohužel kvůli běžným starostem a radostem prozatím nevyzkoušena. Aleš zkušený a šikovný parťák, no a doma mají naštěstí pro našeho koníčka pochopení.
Takže jsme se s Alešem v průběhu prosince domluvili, že chceme jet někam na ledy a přímo domluvili i termín, 19.-21.1.2017. Ten byl v obou domácnostech schválen, a mohlo se začít s přípravami.
Mezi nejbližší možné lezecké oblasti kam za ledem vyrazit byl vybrán Maltatal, v kterém jsem již v roce 2012 na ledech byl, dále Anluftal Eisarena a také pro mě nová oblast Erlaufboden, o kterém jsem vlastně letos slyšel poprvé, a nakonec o něm na Johnyho webu našel moc pěkný článek s parádními fotkami. Díky aktuálním podmínkám byl nakonec vybrán Maltatal a tak jsme ve čtvrtek ráno vyrazili.
I když jsme raní ptáčata, tak nám kvůli náročnému programu předchozích dní podařilo vyrazit až kolem 6 ráno, a to znamenalo, že jsme bez větších zastávek dorazili po zhruba 600 kilometrech do údolí Maltatal před 14 hodinou. Bylo mojí chybkou, že jsem do auta nezajistil sněhové řetězy, a proto jsme první ani druhý den lezení nenašli odvahu jet autem po velmi hrubě vyhrnuté silnici údolím k výše položeným lezeckým sektorům a zaparkovali dole u Gasthofu Falleralm, tam kde se v létě platí mýto pro toto vysokohorskou silnici.
Radostně jsem vyskočil s auta, a přibouchl si do dveří levý ukazováček … jauvajs. To byl ale teprve začátek „drobných“ úrazů prvního dne tohoto lezeckého výletu. Pro první ledové lezecké odpoledne jsme vybrali sektor Columbus, který s cestami obtížnosti WI4 a WI5 není pro „rozlezení“ úplně ideální. Je ale blízko k parkovišti a také nabízí možnost horního jištění … jenže. Sektor tvoří zhruba 40 metrů vysoká kolmá stěna, přímo pod úrovní silnice směrem k říčce Malta. Slaňák pro slanění pod stěnu jsme našli jenom jeden, a to kousek od místa kde do ledopádu přitékal ze shora potok, a i přes stín a teploty pod nulou stále natékala na ledopád voda. Připravili jsme se a slanili na polovičních lanech pod ledopád a chystali se k lezení … jenže podruhé, než jsme se nachystali tak nám top rope lana přimrzla k ledové stěně a tak jsme na tento způsob jištění mohli zapomenout. Nezbývalo, než lana ze všech sil stáhnout, a lézt pěkně od spodu. A to s pocitem, že by to chtělo vylézt nahoru, protože jiný odchod z tohoto sektoru není zrovna jednoduchý a zřejmý. Hufff … bylo to tuto sezónu poprvé, k tomu voda kapající za krk a obtížné vrtání ledových šroubů do nerovnoměrně namrzlého ledopádu nevytvořili zrovna přátelské podmínky. Podařilo se vylézt do dvou třetin a tam jak tělo, tak i hlava řekli stop. Takže to byl komplexní trénink jak fyzický, tak i mentální 🙂 a to včetně přípravy abalaků jako vratného bodu pro slanění. Každý jsme si nataženou délku dvakrát vylezli a už za velkého šera začali hledat únikovou cestu zpět k autu. Přes říčku na protější stanu to nešlo, a tak nezbývalo než jít úbočím po proudu říčky a s poměrně značným úsilím se pak vyškrábat zpátky na silnici. Protože jsme už trošku fajnovky, nechtěli jsme spát ve spacáku venku nebo v autě a ráno lézt do zmrzlého a studeného oblečení a pohorek. Proto jsme si před odjezdem zarezervovali nocleh v Gasthofu Hubertus v Maltě, který je pro lezce jak dělaný, neboť jeho majitelé jsou také lezci a pro lezení ledů mají velké pochopení. Bohužel při hledání recepce jsem před domem ve tmě uklouzl na ledu a vyvrtnul si levý kotník, a i přes okamžitou „erste Hilfe“ od (von) „einem Man mit einem Hund“ mi v tu chvíli nebylo moc do smíchu. Každopádně lezení v dalších dvou dnech bylo možné pouze po Ibalginu zapíjeném slivovicí a nebo Jägermiestrem … nevšední situace prostě vyžadují nevšední řešení.
Na druhý den jsme měli připraveny dva ledopády, do kterých jsem se chtěl podívat. Ten první, blíže k parkovišti s názvem Superfeucht a obtížností WI 3-4, byl v průvodci popisován jako jeden z nejhezčích v oblasti. Jeho jedinou uváděnou nevýhodou bylo, že je v první polovině úzký a proto vhodný pro maximálně dvě lanová družstva. A my jsme měli štěstí, i přes to, že jsme šli až ze záchytného parkoviště pěšky, došli jsme pod ledopád jako druzí. Připravili se na lezení, počkali, až první dvojka odleze z prvního štandu a šli na věc. Byla to nádhera, jupí. V první délce na nás sice padal led, který při lezení odsekávala dvojka nad námi, druhá délka byla pohodová a ta třetí pak opravdu pěkná. V té už jsme byli sami, protože lezcům před námi stačilo lezení po druhý štand. Třetí lezená délka byla jak sklonem, tak povrchem i expozicí opravdu prima, a také v obtížnosti která odpovídala našim schopnostem, takže to bylo krásné lezení bez velkých děsů a běsů. Když jsme po dolezení nahoru nadvakrát slanili zpět k našim batohům, bylo jasné, že ten den už časově nemůžeme nic dalšího stihnout. Ale to nevadilo, lezení jsme si užili a už skoro se soumrakem začali sestupovat do údolí na silnici a po ní potom pěkně až k autu.
Náš třetí a poslední lezecký den byla sobota, a protože Maltatal je opravdu vyhlášená a oblíbená lezecká oblast a čekání ve frontě „na led“ nás nebaví, bylo potřeba k tomu zodpovědně přistoupit a být všude první. To znamenalo ještě v pátek večer zaplatit ubytování, dohodnout si snídani na 7 hodinu, všechno pobalit na rychlý odjezd … a hlavně, vstávat v 6 hodin. Hufff, mě jako začínajícímu seniorovi vstávání brzy nevadí a Aleš moje argumenty uznal a moc se nebránil. Vše klaplo, jak mělo, noční a ranní teplota -14,5°C udržovala ledy a potom i nás pěkně vychlazené. Ve čtvrtek i pátek jsme na silnici nad odstavným parkovištěm potkali pár aut, která jela bez řetězů a tak jsme se i my rozhodli to zkusit. Ten hlavní důvod byl vybraný ledopád s názvem Hochalmfall, s délkou 80 metrů a obtížností WI 3+, ke kterému bychom pěšky jen sotva došli. Tenhle led jsem už lezl v roce 2012 a tak jsem věděl, že pokud bude řádně zaledněný, tak to bude prima závěr našeho výjezdu. A také že byl, hurá. Pod ledopádem jsme byli první a obě délky jsme si užili, k tomu jsme z horního štandu v soutěsce Blauer Tumpf zahlédli ještě jeden jednodélkový ledík, který jsme se rozhodli ještě zkusit. Přístup k němu byl pěkně shora od konce tunelu a potom přes dřevěnou lávku nad soutěskou, a protože se pod něj muselo slanit a v horní části byl kolmý až lehce převislý, rozhodli jsme se neblbnout a vylézt si ho na pohodu s horním jištěním. To se také zdařilo a byla to třešinka na dortu našeho podařeného výjezdu.
To je k našemu výjezdu krátké info a hlavně pro nás tři doporučení na příště: lepší je tam jezdit v pracovní dny, určitě mít s sebou sněhové řetězy, no a jít před tím jednou dvakrát potrénovat do Víru … ale znáte to.
Nejnovější komentáře