Lezení v Triangle du Tacul – 1.část

(5. – 9. 3. 2015)

„Safryš, chtělo by to někam na hory“, říkal jsem si koncem února 2015. Od posledního výjezdu v prosinci 2014 do Vysokých Tater už uběhl nějaký čas, a cepíny a mačky se netrpělivě třepou v bedně v garáži. A hurá, od kamarádů z Liberce přichází e-mail: „Na začátku března chceme vyrazit lézt nad Chamonix a chybí nám jeden lezec, tak pojeď!“, a je rozhodnuto. Začali jsme sledovat počasí, hledat nejvhodnější termín a vymýšlet lezecký program. Akce těsně před svým startem skoro zkrachovala, a to ve chvíli, kdy vypadl jeden z lezců a auto, ale nakonec jsme čtyřčlenný tým dali dohromady a vyrážíme, jupí.

Ve čtvrtek večer 5. 3. nakládáme v Novém Městě s Alešem do auta věci na lezení, spaní na ledovci, vaření atd. a vyrážíme směr Praha. Tam máme na Zličíně sraz s kamarády z Liberce, a když se konečně najdeme a nacpeme auto až po střechu, můžeme vyrazit. Před námi je 940 kilometrů a zhruba 12 hodin v autě, brrr. Pravidelně se za volantem po dvou až třech hodinách střídáme a ráno, když se začne rozednívat, jsme na švýcarsko-francouzských hranicích. Kolem 9 hodiny vystupujeme v Chamonix z auta, a jsme spíš více než méně rozlámaní. Svítí ale sluníčko a nad námi se tyčí hradba hor, takže na únavu rychle zapomínáme.

Předbalíme si věci na 3 – 4 denní pobyt na ledovci Col du Midi, a spěcháme se mrknout na provozní dobu lanovky z Chamonix na Aiguille du Midi. Jenže, přichází první komplikace, lanovka, která se měla rozjet v 9 hodin ráno, je z důvodu velkého větru prozatím mimo provoz. Další informace za hodinu. No, říkáme si, projdeme si Chamonix, dobalíme věci a za hodinu uvidíme. Bohužel, vítr se neutišuje, a tak ani v 10, ani v 11, a ani ve 12 hodin se lanovka nerozjíždí. Ve 13 hodin provozovatel rozhodl, že v pátek už se jezdit nebude.

To nás trošku zaskočilo, ale ihned vymýšlíme nový plán – vyrazíme na výlet. Po krátkém pohledu do mapy vybíráme trasu podél zubačky k chatě Hotel du Montenvers 1.909 m n. m., až k ní ale nedojdeme, odbočíme doleva a po svážnicích dojdeme na začátek hřebene s krásnými výhledy na vrcholy Les Drus, Aig. Verte a ledovec Mer de Glace. Na ledovec sestoupíme, abychom si užili první kontakt s ledem a sněhem a vyzkoušeli mačky a cepíny. Když začíná zacházet sluníčko, obracíme se k návratu stejnou cestou k autu. Chvíli po západu slunce se začíná rychle stmívat, a tak přemýšlíme, kde složit hlavu. Projeli jsme Chamonix křížem krážem, stavili se do supermarketu pro pár dobrot, a nakonec skončili na parkovišti u skokanského můstku, mezi karavany, s tím rozdílem, že my nemáme karavan s topením a TV, ale plynový vařič a karimatku rozloženou na asfaltu. Jsme ale ještě z přejezdu z ČR utahaní jako koťata a rychle usínáme. Budíme se s omrzlými spacáky, ale se sluníčkem nad hlavou, a také, doufejme, v bezvětří.

Je sobota ráno, a hurá ano, lanovka jede. V půl desáté tedy už stojíme s největšími batohy ze všech ve frontě. Lanovka nás za necelých 30 minut s jedním přestupem vyveze z 1.030 m n. m. do 3.785 m n. m. na Aiguille du Midi. Horolezci jsme tu jenom čtyři, a to je dobře, ostatní jsou lyžaři, kteří buď samostatně, nebo s horskými vůdci plánují sjezd přes ledovec Col de Midi a Mer de Glace zpět do Chamonix, a nebo ryzí výletníci, v teniskách s fotoaparáty a mobily.

My oblékáme úvazky, mačky a rychle pryč z civilizace – začínáme sestupovat na ledovec Col de Midi. Pod batohy s vybavením se pěkně prohýbáme, naštěstí je to „z kopce“ a jenom kousek takto „na těžko“. V místě, kde začíná hrozit pád do ledovcové trhliny, se navazujeme. Chvíli jdeme a propadáme se do hlubokého sněhu společným směrem s lyžaři, potom se ale odpojujeme doprava a nedotčenou bílou plání pokračujeme pod skalní ostroh s bivakem Cosmiques, tam také vybereme místo pro náš stan. Lopatou vyhazujeme a udupáváme plošinku, stavíme stan, v průběhu této činnosti svačíme a pokukujeme do trojúhelníkové stěny Triangle du Tacul, v jejíž pravé části je kuloár Chéré, náš dnešní cíl. Po pár minutách stan stojí, je fungl nový, oranžový, se dvěma předsíňkami, radost pohledět. To, že je jenom pro tři osoby si nepřipouštíme, bude tam těsno, ale o to snad tepleji.

Před jedenáctou hodinou máme vše připraveno a můžeme vyrazit ke kuloáru Chéré. Je to velmi oblíbená lezecká cesta, a my máme dnes štěstí, prozatím se tam nevypravili žádní další lezci. Prošlapáváme si cestu střídavě hlubokým sněhem a po větrem udusaném firnu. Po necelých 30 minutách jsme pod stěnou, kousek od odtrhové trhliny. Na úvazky si cvakáme materiál z batohů, navazujeme se, bereme cepíny a hurá na to. Opatrně přelézt odtrhovku, prudkým firnovým svahem k začátku kuloáru a vybudovat první štand. „Jistím“, volám na parťáka a jako odpověď slyším: „Lezu.“, je to prima. Nad prvním štandem začíná led, díky oblíbenosti této cesty můžeme využívat připravené štandy, jsou zde i skoby a smyčky pro postupové jištění. Některé jsou již popravdě letité, a proto postupové jištění doplňujeme vlastními šrouby do ledu, vklíněnci a friendy. Podmínky, počasí, spolulezci, vše je prima užíváme si to. Třetí a čtvrtá lanová délka v ledu jsou nejprudší v celé cestě, přesto jdou moc pěkně přelézt i odjistit. Přiznávám, že jsem měl z této cesty větší obavu. Přece jenom, trénovat na ledové stěně ve Víru jsem kvůli špatné zimě stihl pouze jednou. Po sedmé délce máme hotovo, sluníčko už pomalu zachází, užíváme si krásné výhledy a cítíme, jak se ochlazuje, brrr – to bude v noci zima. Nahoře se scházíme obě lezecké dvojice, připravujeme lana a slaňujeme. To už řádně za tmy, na rychlosti výstupu bychom pro příště měli ještě zapracovat, ale čelovky máme a dost času také. Výhodou jsou dvoje lana, to sestup výrazně zrychluje. Před dvacátou hodinou jsme opět v místě nástupu do stěny za odtrhovu trhlinou, vybavení z úvazků dáváme do batohů, navazujeme se a ve dvojicích vyrážíme zpět ke stanu. Je druhý den po úplňku, a tak je díky jasné obloze, sněhu a svitu měsíce krásně vidět. Ke stanu dorazíme před devátou řádně unaveni, fyzická námaha a nadmořská výška bez větší aklimatizace nám dávají zabrat. Oblékáme na sebe vše, co máme, začínáme na plynových vařičích rozpouštět sníh na čaj a popíjíme osvědčené míchané nápoje: vaječný koňak půl na půl s rumem, rum s echinaceovým sirupem, slivovicí s medem a citrónem, mňam mňam mňam, tohle krásně zahřívá.

Po lehké večeři se chystáme ulehnout, stan pro tři je pro čtyři opravdu úzký. Proto leháme na střídačku, jeden hlavou sem, druhý tam a tak dále. I přes dvě karimatky a péřový spacák nečekáme žádné teplo. Naštěstí teploměr na hodinkách funguje jen do ‑10 °C, tak nevíme, jak bylo venku, odhadujeme teplotu ‑15 až ‑20 °C, stan se nám podařilo „vydýchat“ na ‑2 °C. I přes řádnou únavu noc nebyla moc klidná a odpočinková, ale hory nejsou pro slečinky. 🙂